Unciála
Zaoblené majuskulní písmo s krátkými dotahy a plochým úhlem pera. Jednotlivá písmena stojí samostatně, mezery jsou velkorysé a řádek působí klidně. Hodí se na krátké texty a nadpisové plochy, na dlouhé odstavce je poměrně náročné na místo.
O čem tyto stránky jsou
Plevano je informační projekt o ručním psaní širokým perem a o zdobení psané stránky. Texty vycházejí z toho, co se při psaní opakovaně osvědčuje: z pevného úhlu pera, z hustoty inkoustu, z chování papíru a z pořadí tahů, které drží písmo v rytmu. Nejde o návody, které slibují rychlý výsledek, ale o popis řemeslných souvislostí.
Okruhy témat
Písmo psané širokým perem stojí a padá s jedinou veličinou: s úhlem, pod kterým hrot leží na papíře. Tento úhel určuje, kde bude tah nejširší a kde nejtenčí, a proto rozhoduje o charakteru celé abecedy dřív, než napíšeme první písmeno. Karolinská minuskula se obvykle píše kolem třiceti stupňů, gotická textura kolem čtyřiceti, unciála naopak velmi plochým úhlem blízkým deseti až patnácti stupňům. Změní‑li se úhel v půlce řádku, změní se i váha kmenů a text začne opticky kolísat, i když jsou tvary jinak správné.
Udržet úhel neznamená křečovitě svírat násadku. Ruka se opírá o malíkovou hranu, prsty drží nástroj lehce a pohyb vychází z předloktí a z ramene, nikoli z konečků prstů. Prsty ovládají hlavně jemné doladění, delší tah vede paže. Papír bývá na skloněné desce, protože při vodorovné podložce se zápěstí láme a inkoust ze zásobníku vytéká rychleji, než je třeba.
Za pozornost stojí i sezení. Obě chodidla na zemi, záda spíš vzpřímená, list posunutý tak, aby se psalo v pásu přímo před tělem, ne na okraji dosahu. Kdo píše dlouho ve zkroucené poloze, mění nevědomky úhel pera podle toho, jak se unaví, a písmo v druhé polovině stránky se rozjede.
Na začátku pomáhá jednoduchá kontrola: napsat vedle sebe krátký svislý tah a krátký vodorovný tah. Jejich poměr šířek prozradí úhel spolehlivěji než odhad okem. Když jsou oba tahy stejně široké, pero leží ve čtyřiceti pěti stupních; čím užší je vodorovný tah, tím plošeji je pero položené.
Ocelové široké hroty jsou dnes nejběžnějším nástrojem. Vyrábějí se v odstupňovaných šířkách a většina z nich má přídavný plíšek, který drží zásobu inkoustu. Nový hrot bývá pokrytý ochrannou vrstvou, kterou je nutné odstranit, jinak inkoust na kovu drží v kapkách a tok je nespolehlivý. Stačí hrot krátce omýt vlažnou vodou s trochou saponátu a osušit.
Ptačí brk je měkčí a citlivější než ocel. Reaguje na sebemenší změnu přítlaku, což je při psaní historických předloh výhoda i nástraha: dovoluje jemné zakončení tahů, ale netrpělivou ruku okamžitě prozradí. Brk se během práce znovu ořezává, protože se hrana obrušuje rychleji než u kovu.
Rákosová pera a kalám mají zcela jinou povahu. Dřeň nasákne barvivem a uvolňuje ho pomaleji, tah je sušší, s viditelnou strukturou. Kalám se běžně používá pro písma psaná zprava doleva a jeho šikmo seříznutý hrot se dolaďuje podle ruky písaře. Pro latinku se rákos hodí hlavně na velké formáty, kde by ocel působila příliš hladce.
Pro jeden nástroj má smysl mít několik šířek. Poměr výšky písma k šířce hrotu se totiž neurčuje v milimetrech, ale v počtu šířek pera. Textura se často staví na čtyřech až pěti šířkách, karolinská minuskula spíš na čtyřech, unciála na třech až čtyřech. Ta samá abeceda napsaná stejným počtem šířek širším perem vypadá jinak než zvětšená kopie — mění se poměr mezi vlasovou a plnou částí tahu.
Ke psaní stačí překvapivě málo: šikmá podložka, list papíru, kalamář, hadřík a sklenice vody. Zbytek přidává čas. Většina chyb, které si začátečník vykládá jako nedostatek talentu, pramení z rozmočeného papíru, z příliš řídkého inkoustu nebo z hrotu, na kterém zaschla vrstva z minulého psaní.
Ilustrační snímek k tématu psaní širokým perem. Nezachycuje konkrétní osobu ani akci spojenou s projektem Plevano.
Hustota inkoustu rozhoduje o tom, jestli tah drží ostrou hranu, nebo se rozpíjí. Příliš hustý inkoust se trhá a zůstává v hrotu, příliš řídký prosakuje do vláken papíru a písmo ztrácí kontrast mezi tenkou a širokou částí tahu. Správná konzistence se pozná podle toho, jak barvivo stéká ze zkušebního hrotu: mělo by se táhnout v souvislé nitce, ne odkapávat po kapkách.
Tušové inkousty na pigmentové bázi kryjí sytě, ale po zaschnutí se hůř odstraňují z kovu. Duběnkový inkoust je naopak tekutější, na papíře tmavne postupně a jeho odstín se v čase mírně proměňuje. Obě skupiny snesou ředění destilovanou vodou po malých dávkách — vždycky je lepší přidat kapku navíc než ředit odhadem.
Papír musí být dostatečně klížený, aby inkoust zůstal na povrchu. Nasákavý papír, jaký se používá na akvarel bez klížení, tah rozpije během vteřiny. Hladký, silně klížený papír naopak nechá inkoust stát na hladině a písmo schne déle, zato hrana zůstane čistá.
Zrno má vliv na směr, ve kterém se list ohýbá, a také na to, jak se chová při vlhčení. Při skládání do složek se zrno vede rovnoběžně s hřbetem, jinak se listy kroutí. Než se pustíme do čistopisu, vyplatí se napsat na okraj zkušebního listu několik písmen a nechat je zaschnout: zjistíme tím rychlost schnutí i to, zda hrot na povrchu nezadrhává.
Písmena psaná širokým perem nevznikají jedním nepřerušeným pohybem. Skládají se z tahů, které mají pevné pořadí a téměř vždy směřují dolů nebo k písaři. Tah vzhůru rozevírá hrot a nabírá vlákna papíru, proto se mu tradiční abecedy vyhýbají. Kdo si pořadí tahů zafixuje hned na začátku, ušetří si později přepisování celých odstavců.
Rytmus je druhá polovina věci. Mezi zvedáním pera a novým položením se drží stejná pauza, tah má stejnou rychlost od začátku do konce a nezrychluje se v zakončení. Řádek psaný v rovnoměrném tempu vypadá vyrovnaně, i když jednotlivá písmena nejsou dokonalá; naopak řádek s přesnými tvary, ale nepravidelným tempem působí neklidně.
Přítlak zůstává u širokého pera minimální a hlavně stálý. Šířku tahu určuje hrana hrotu, ne síla ruky. Silnější tlak jen rozevře hrot, poškodí ho a udělá kaňku. Pružné špičaté hroty pro anglické písmo pracují jinak, ale to je odlišná technika s odlišnou logikou.
Historické abecedy nejsou jen sbírka tvarů. Každá z nich vznikla z určitého úhlu pera, z určité rychlosti psaní a z určitého způsobu použití. Když se drží její vnitřní pravidla, písmo drží pohromadě samo; když se míchají, výsledkem je nečitelná směs.
Zaoblené majuskulní písmo s krátkými dotahy a plochým úhlem pera. Jednotlivá písmena stojí samostatně, mezery jsou velkorysé a řádek působí klidně. Hodí se na krátké texty a nadpisové plochy, na dlouhé odstavce je poměrně náročné na místo.
Přehledné písmo s jasně odlišenými horními a dolními dotahy a s vyváženým poměrem mezi výškou a šířkou. Čte se snadno i v malém stupni, a proto se stalo základem, ze kterého vychází podoba dnešní latinky.
Hustě řazené svislé kmeny s lomenými nasazeními, mezi nimiž zůstává úzká a pravidelná bílá mezera. Text tvoří souvislou tkaninu, odkud pochází i název. Vyžaduje přesné odměřování mezer, protože každá odchylka je v ploše okamžitě vidět.
Skloněné písmo s oválným základem a s tahy, které se přirozeně napojují. Píše se rychleji než předchozí rodiny a snáší větší osobní variace. Právě proto se často používá k psaní delších textů i k běžnému psaní rukou.
Iluminace navazuje na psaní, ale řídí se vlastním pořadím. Nejdřív se pokládá zlato, teprve potom barvy — jinak by se plátek přichytil na místa, kde nemá být, a barevná plocha by se poškodila při leštění. Kdo obrátí pořadí, obvykle o práci přijde v posledním kroku.
Pigment se roztírá s pojivem na hladké desce, dokud nezmizí zrnitost. Rozdíl mezi pečlivě rozetřenou a narychlo zamíchanou barvou je vidět hned po zaschnutí: špatně rozetřený pigment sedá k okraji tahu a plocha vypadá skvrnitě. Množství pojiva se ladí po kapkách, protože přebytek vytvoří lesklý film, který při ohybu listu praská.
Podklad pro zlato musí být mírně vypouklý a pružný. Plátek se pokládá na navlhčený podklad dechem, přitlačí se přes tenký papír a přebytek se odstraní měkkým štětcem. Leští se až po úplném zaschnutí, achátovým hladítkem, krátkými pohyby a přes ochranný papír.
Než se napíše první písmeno čistopisu, je stránka rozvržená. Určí se výška písma v šířkách pera, z ní se odvodí rozestup řádků a teprve pak se stanoví okraje. Historické rukopisy mají vnější okraj širší než vnitřní a dolní širší než horní — text tak opticky sedí v ploše, místo aby se propadal.
Linky se rýsují velmi lehce, tvrdší tužkou a bez rytí do povrchu. Kromě základní linky se často vede i linka horní a linka pro dotahy, aby písmo drželo výšku po celé straně. Po dopsání a proschnutí se linky opatrně vygumují měkkou pryží ve směru řádku, nikdy napříč.
Delší text potřebuje také rozhodnutí o odstavcích, o zvýrazněných místech a o tom, kde stránka dýchá. Jedna větší iniciála a klidný blok textu působí lépe než pravidelně rozeseté ozdoby. Platí přitom stejné pravidlo jako u písma samotného: prázdné místo není zbytek, ale součást kompozice.
Nástroj vydrží dlouho, pokud se čistí hned po práci. Zaschlý inkoust na ocelovém hrotu se odstraňuje mnohem hůř než čerstvý a při škrábání se snadno poškodí hrana, na které závisí celý tah. Hrot se opláchne vlažnou vodou, otře do sucha a skladuje se odděleně, ne pohozený v pouzdře mezi ostatními.
Štětce se myjí od patky ke špičce, sušit se mají naležato nebo špičkou dolů. Voda, která zateče do kovové objímky, uvolní lepidlo a chlupy začnou vypadávat. Rozetřené barvy se nechávají zaschnout v uzavřené misce a před dalším použitím se rozpouštějí kapkou vody.
Nejužitečnějším nástrojem bývá obyčejný list, na který se zapisuje, co se při psaní osvědčilo: jaký papír, jaká šířka hrotu, kolik vody na kolik inkoustu, jak dlouho co schlo. Po několika měsících je z něj přehled vlastních materiálů, který se nedá nahradit obecným doporučením.
Plevano je informační a redakční projekt. Publikuje texty o kaligrafii a iluminaci a nenabízí placené služby, kurzy ani prodej materiálu. Na stránkách nejsou žádné formuláře ani uživatelské účty, takže jediná cesta ke spojení vede přes e‑mail.
Poznámky k obsahu, upřesnění a věcné připomínky k publikovaným textům lze poslat na adresu [email protected]. Více o záměru projektu je popsáno na stránce O projektu.